Sezóna 2021/22 je pro Kobry u konce, v tabulce 2. ligy žen se umístily druhé za Děčínem. Ohlédnutí za sezónou nám v rozhovoru poskytla kapitánka týmu Eliška Cvrkalová.

Eliška Cvrkalová

Jak hodnotíš letošní sezónu?

EC: Letošní sezónu nejde hodnotit jinak než jako úspěšnou. A to už říkám s vědomím, že jsme skončily druhé. Mám pocit, že tenhle rok se projevilo to, na čem jsme poslední léta začaly pracovat. A začaly být vidět změny. Ať už v šatně nebo na ledě. Možná to bylo i tou předchozí covidovou sezónou, že jsme si teď potřebovaly spravit chuť a vrátily jsme se na led s velkým nadšením.  

Jsi spokojená s přístupem a výkonem hráček? Vidíš nějaký zásadní bod, na kterém je potřeba zapracovat?

EC: Musím uznat, že hrozně moc holek udělalo obrovský skok kupředu. A taky mi přišlo, že jsme se letos hodně jako tým sblížily. Ale zároveň si myslím, že je ještě potřeba zapracovat na nastavení „JÁ musím rozhodnout zápas, JÁ musím dát gól, JÁ…“ Vybavuju si, že jsem byla v kabině párkrát nepříjemná, že nehrajeme jako tým, protože tak se nám dařilo mnohem víc. A taky si vybavuju moment, kdy mi přišlo, že házíme vinu jedna na druhou, místo abychom uznaly, že jsme mohly udělat něco špatně. Ale kdyby nebylo co zlepšovat, tak by to bylo o ničem.

Je něco, co ti z letošní sezóny výrazně utkvělo v paměti? Na co budeš vzpomínat ať už v dobrém nebo ve zlém?

EC: Rozhodně budu s úsměvem vzpomínat na to, jak holky v kabině tancovaly na písničku „Kde si včera bol?“. A celkově na všechny hlášky. Taky na hraní země město, když nám skoro o hodinu posunuli trénink a my jsme se nudily v šatně. Dál na spousty výborného jídla, které holky připravovaly na zápasy, na to, jak se v autobuse hrálo Z pohádky do pohádky, na povánoční večírek a nejvíc asi na to, jak se dokážeme vzájemně láskyplně zesměšňovat a jedna z druhé si dělat srandu. Z letošní sezóny si chci uchovat to, jaké je vyhrávat, jaké je otáčet vývoj utkání, ale i to jaké je prohrávat v důležitých zápasech.

Z pohádky do pohádky

Máš nějaký předzápasový rituál?

EC: Rozhodně se ujistit, že mám dost hroznového cukru pro všechny, na ten si nějak všichni už za ty roky zvykli. Letos k mým rituálům patřilo i půjčování si věcí od ostatních, zapomínala jsem víc než obvykle, ale asi mi to přinášelo štěstí. Pak taky potřebuju křupnout záda. A když jdu na led, mám pár vět na uklidnění, které si opakuju.

Postup do baráže o první ligu nevyšel Kobrám o jediný bod, doufala jsi v možnost zahrát si vyšší soutěž?

EC: Asi bych lhala, že jsem se nenechala unést euforií, když jsme byly v půlce soutěže první. To jsem opravdu měla myšlenky, že na to máme a mohly bychom jít dál. Ale pár zápasů před koncem jsem si říkala, že jako tým ještě nejsme připravené. A nakonec prohrát rozhodující zápas o první místo 10:0, to mě v tom utvrdilo. Myslím, že nás to prostě před koncem dohnalo. Trošku jsme hrály, jako by se to mělo vyhrát samo a asi nám i došly síly. Jednoduše máme před sebou ještě spoustu práce. 

Letos jsi poprvé nosila kapitánské céčko, co pro tebe byla největší výzva v této nové roli?

EC: Už jen být zvolená kapitánkou mi přišlo jako hodně zodpovědnosti. Celou sezónu jsem si na to zvykala, občas jsem zapomínala, co všechno u nás kapitánka dělá. Párkrát mi taky něco ulítlo, a pak jsem si to vyčítala. Najednou si člověk celkově všímá svých chyb, protože jsou o něco víc vidět.

Práce kapitánky nikdy nekončí.

Co ti letos udělalo největší radost?

EC: Z pohledu hráčky to, jak se o ženském hokeji letos začalo víc mluvit. Z pohledu hráčky Kobry pak určitě to, kam se ten tým posunul. Vlastně přijít kdykoliv letos do kabiny znamenalo, že jsme se spolu (nebo jedna druhé) zasmály. Asi žádnou sezónu nepadlo tolik vtipů na můj účet. Ale upřímně ten tým pro mě byl velkou oporou a jistotou. Člověk na ledě aspoň zapomněl, co se děje venku.

Foto: Zuzana Jarolímková