Jak prožívala Moravia Cup v Blansku, nám popsala naše nová posila Adél Krejzová.

„Soustředění bude příští měsíc,“ oznámil jednoho dne trenér. A v tu chvíli se mi žaludek stáhl do velikosti hokejového puku. Ne proto, že by mě to překvapilo. Ale proto, že jsem věděla, že nemůžu jet. A tak jsem stála před hokejovou šatnou, přemýšlela o všech těch vtipech a zážitcích, o které přijdu, a cítila se jako největší zrádce od dob Jidáše.

Ale pak, jako by mi hokejový bůh seslal spásu, někdo v kabině utrousil: „Moravia Cup v Blansku.“ A v tu chvíli se mi v hlavě rozsvítilo jasněji než reflektory na zimáku. Tohle byla moje šance.

„Můžu jet, i když nebudu hrát?“ zeptala jsem se trenéra s nadějí v hlase větší než šance Jaromíra Jágra na důchod. Podíval se na mě, jako bych mu právě oznámila, že jsem se rozhodla stát se primabalerínou na ledě, a pak se usmál. „Jasně, proč ne,“ řekl. A tak začalo moje (první) velké hokejové dobrodružství.

Místo hokejky jsem si zabalila foťák. Koneckonců, když už nemůžu být hvězdou na ledě, můžu být aspoň paparazzi u mantinelu. Cesta do Blanska byla jako road trip z filmu – plná očekávání, nervozity a pitomých vtipů. Někde mezi druhou zastávkou na benzínce a pátou reprízou „Je naprosto nezbytné“ jsem si uvědomila, že tohle bude víkend, na který jen tak nezapomenu.

Když jsme konečně dorazili na zimní stadion, atmosféra by se dala krájet. Vzduch byl plný adrenalinu a vůně hokejové výstroje – což, upřímně řečeno, není vůně, kterou byste chtěli jako parfém. V šatně to vypadalo jako na srazu superhrdinek v civilu. Nervozita, smích, pár nadávek a vůně odhodlání (a taky trochu potu, buďme upřímní) se mísili v jeden velký koktejl emocí, když se holky převlékaly do výstroje s grácií baletky navlékající se do tutu – tedy, s absolutním nedostatkem grácie a s neustálým frkáním a úlevnými výdechy.

Na ledě to pak připomínalo scénu ze sportovního filmu s pořádnou dávkou dramatu. Já, stojící u mantinelu s foťákem větším než moje zmatení při prvním vysvětlování herních kombinací, a holky, bojující o každý puk, jako by šlo o poslední kousek čokolády na světě.

Zápasy? To byla jízda. S Brnem jsme bojovaly jako lvi (no dobře, spíš jako lvíčata, ale s velkým srdcem), s Lovosicemi jsme prohrály o chlup na nájezdy. Prostějov nás převálcoval jak parní válec a s Náchodem… no, řekněme, že to bylo jako na horské dráze. Nahoru, dolů a pak zase nahoru. Naštěstí naše Tarja Procházková, femme fatale s hokejkou, zachránila situaci v nájezdech.

A pak přišlo Blansko. Náš velký finálový okamžik. Veronika Poulíčková, naše malá velká hvězda, vstřelila dva góly a já… já jsem tam stála, mačkala spoušť foťáku jako šílená a říkala si, že tohle je jeden z nejlepších okamžiků mého života. Ne proto, že bychom vyhrály (protože jsme nevyhrály), ale proto, že jsem byla součástí něčeho většího než já sama.

Takže ano, prošvihla jsem soustředění, ale na turnaji jsem si vše vynahradila. Našla jsem tým. Partu holek, které jsou ochotné bojovat do posledního dechu (nebo do posledního piva v hospodě po zápase, podle toho, co přijde dřív). A i když jsem nehrála, cítila jsem se jako součást něčeho výjimečného.

Příště? Udělám všechno pro to, abych byla na ledě s hokejkou v ruce. Možná budu ta, co vstřelí vítězný gól. Nebo možná zase budu jen ta divná ženská s foťákem. Ale víte co? Na tom nesejde. Protože ať už budu kdekoli, budu součástí týmu. A to je víc než jakýkoli gól nebo vítězství.

Adél #42