Říká se, že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. Ale co když ta řeka zamrzne a ty do ní skočíš s bruslemi? Přesně to byl můj případ. Moje druhá cesta do Blanska byla úplně jiná – tentokrát ne s foťákem v ruce, ale s hokejkou, nadšením a zdravou dávkou nervozity.
Všechno začalo nenápadně. Zpráva od trenéra: „Blansko, předposlední zápas sezóny. Kdo může?“ No kdo asi? Okamžitě jsem se přihlásila. Jednak proto, že sezóna se pomalu chýlila ke konci, a taky proto, že posledně jsem do Blanska jela jen jako fanoušek a fotografka. Tehdy jsem si přísahala, že příště už nebudu stát za objektivem, ale budu součástí dění na ledě.
Cesta do Blanska byla jedna velká jízda – doslova. Tři hodiny v autobuse jsme si krátily vědomostní soutěží o našem týmu a Blansku. Otázky byly někdy sofistikované, jindy tak absurdní, že by i encyklopedie vyprskla smíchy. Když došly kvízové otázky, přišlo na řadu týmové karaoke. Řekněme, že náš hudební talent rozhodně nepatří k tomu, čím bychom soupeřky zastrašily.
Když jsme konečně dorazily, dostavily se pochybnosti. Vzpomněla jsem si na svůj první zápas, kdy jsem se při úvodním vhazování sesunula k ledu tak elegantně, že by mi i padající strom zatleskal. Moje hokejka odletěla, helma se pootočila a já tam ležela, zatímco soupeřky decentně předstíraly, že si zavazují brusle. Krása.
Tentokrát se to nestane, opakovala jsem si při oblékání výstroje. Což bylo paradoxní, protože navléct hokejovou výbavu je sportovní výkon sám o sobě. Mezitím Rytířky z Blanska už kroužily po ledě s takovou grácií, že jsem chvíli váhala, jestli jsme tu na zápas, nebo na baletní představení.
Pak přišel moment pravdy – nástup na led. První kontakt bruslí s ledem byl trochu nejistý, ale brzy se dostavilo nadšení. Až na ten moment, kdy mi došlo, že soupeřky nejsou jen elegantní, ale taky sakra rychlé.
Zápas začal a najednou se všechno změnilo – tempo, adrenalin, realita. V první třetině jsme dokonce daly gól! Nebyl můj, ale i tak jsem měla chuť to oslavit menší piruetou. Naštěstí jsem se zarazila včas – moje schopnost udržet se na bruslích ještě rozhodně nedosahovala úrovně, kdy bych mohla riskovat něco víc než kontrolovaný potlesk.
Pak přišel můj velký moment. Soupeřka napřáhla a vypálila směrem na naši bránu. V heroické snaze zastavit střelu jsem poklekla a nastavila tělo. Na vteřinu jsem si připadala jako neohrožený blokátor… než jsem si všimla puku letícího přímo na mou tvář. Instinktivně jsem uhnula. Špatná volba. Puk proletěl přesně místem, kde ještě před sekundou byla moje helma, a skončil v naší síti. Rytířky slavily, já krčila rameny a naše brankářka na mě vrhla pohled typu: „Tohle si ještě vyřídíme.“
Konečný výsledek? 10:2 pro domácí. Ale upřímně? Nevadilo mi to. Kolena bolela, pár modřin k tomu, ale Rytířky hrály férově – bez zbytečných faulů a posměšků. Po zápase jsme si podaly ruce a vyměnily respekt místo tvrdých slov.
Cesta zpátky byla sice unavenější, ale o dost hlučnější, s jedním pocitem navíc – zvláštní spokojeností. Skóre sice nebylo v náš prospěch, ale já si splnila sen. Už jsem nestála za mantinelem s foťákem, ale byla součástí hry.
A co příští sezóna? Možná dám i gól. Možná se naučím líp blokovat střely. Anebo budu pořád ta hráčka, co občas neplánovaně otestuje gravitaci. Ale jedno vím jistě – budu na ledě, s úsměvem, v týmu, který mě přijal i s mými hokejovými nedokonalostmi. A to je výhra, kterou žádné skóre nepřebije.
Tím ale letos ještě nekončíme! Už tuto sobotu 15.3. od 12:15 se postavíme Blansku znovu, tentokrát na domácím ledě, kde jim budeme mít šanci tuhle porážku vrátit.